Duben 2012

Návraty

30. dubna 2012 v 8:26 | Hančí
Byli jsme počati, někdo z lásky, někdo z náhody - asi to tak mělo být.
Na někoho se těšili, někomu nedali šanci - asi to tak mělo být.
Procházeli jsme vývojem v bříšku maminky, někdo úspěšně, někdo to nezvládl - asi to tak mělo být.
Přišli jsme na svět, někdo lehce, někdo komplikovaně - asi to tak mělo být.
Někdo se narodil v zámku, někdo v podzámčí - asi to tak mělo být.
Někdo se narodil zdravý, někdo s hendikepem - asi to tak mělo být.
A tak se ubírá celý náš život, ovlivněn prostředím, lidmi i okolnostmi, každému jinak, každému podle jeho scénáře. Neexistuje žádné "KDYBY", protože nikdo z nás neví, jak by se život odvíjel kdyby něco na jeho cestě životem se událo jinak. A tak já bych měla obavu podstoupit návrat do minulosti s cílem změnit byť jen malinkou událost v mém životě.
To by pak asi nebyl můj život, ale život úplně někoho jiného, to bych asi potkala úplně jiné lidi, zažila úplně jiné situace, asi bych neměla moje děti, .... - má to tak být?
Rozhoduji a řeším situace také na základě toho co mám nažito z minulosti; co se stane, když nějakou událost v minulosti prožiji jinak - budu řešit některé situace jinak - má to tak být?
Přeji všem hezký dnešní den Hančí



Obezřetnost

29. dubna 2012 v 23:47 | Hančí
Vyrůstala jsem na vesnici a do mých 5 let jsme bydleli u prarodičů. Stařenka s dědou měli pole, krávu, kozu, slepice, králíky, kačeny i husy, prasata,... byli to malí zemedělci. Slyšela jsem řadu historek, jak jsem s těmito zvířaty žila v symbióze. Hoňácký pes - fenka Sylva mi prý dokonce zachránila život, když držela na hřbetě převracející se kolébku. Kráva Beluša mne také nezašlápla, když jsem se chtěla sama občerstvit jejím skvělým mlékem. Dokonce mne našli i v chlévě spát. Musím se vám přiznat, že já si z toho vůbec nic nepamatuji. Je to má minulost a vzpomínky vyvolávají moji rodiče (když žil děda se stařenkou, tak i oni).
Dnes jsem již dospělá (více než 3x), mám svou rodinu, vzdělání, zastávám docela zodpovědnou funkci, troufám si říct, že jsem "vážený" občan. A teď si představte, jak mne dohnala minulost! Potkal jsem jednu dámu o 10 roků starší než jsem já, a ta se jala vzpomínat, jak jsme obě vyrůstaly v sousedství a jak já jsem se batolila po dvorku a jedla kuřince. Dnes již dovedu na takovou situaci zareagovat, ale kdyby se mi to stalo na začátku kariéry, nevím, nevím,... A to si myslím, že v její poznámce nebyla škodolibost, že šlo fakt jen o vzpomínky.
Chci tím upozornit rodiče, kteří dávají na internet fotky svých dětí, odhalují jejich identitu, jeijch slabá místa, nemoci, různé hendikepy,... dnešek bude strašně rychle minulostí a co takto uveřejníte již nikdy 100% nestáhnete, vždy je to někde zavrtané.
Buďte obezřetní, chraňte svou minulost i minulost važich blízkých. Vaše Hančí


Pěkný zvyk

22. dubna 2012 v 21:41 | Hančí
Nejen každý kraj, ale i každá rodina má své zvyky. Dodržování těchto zvyků vnáší do života určitý řád a klid. Vyrůstali jsme s manželem ve vesničkách vzdálených od sebe jen 3 km vzdušnou čarou, a přece v jejich vísce, v jejich rodině byla spousta zvyků jiných než u nás doma.
Jeden, spojený se světlem, mi doslova učaroval, a to tak. že ho dodržuji i já - maminka odešla před 17 roky.
Při prvním večerním rozsvícení světla - ať to byla svíčka či žárovka - řekla maminka "Dobrý večer". Nic víc, nic míň. Bylo to prosté, pokorné přivítání světla, bylo v tom cítit vděčnost za tento dar. Všichni přítomní odpověděli také "Dobrý večer". Tím si uvědomíme, že mít světlo není samozřejmé a že žádný z nás není sám, že nežijeme vedle sebe, ale že žijeme spolu!
Přeji vám Dobrý večer - vaše Hančí



S úsměvem

16. dubna 2012 v 21:54 | Hančí
Říká se, že myšlenka je rychlejší než světlo.
Důvěrně vám musím sdělit, že nejrychlejší je průjem.
Než jsem stačil pomyslet a rozsvítit ......

Krásné sny Hančí
(to jen tak na odlehčení - pokusím se napsat i něco pěkného)

U nás na vsi

13. dubna 2012 v 23:57 | Hančí
Velikonoce zde již byly popsány v mnoha více či méně zdařilých příspěvcích. Není pochyb o tom, že všichni víme jak vznikly, co oslavují a jak se z největšího křesťanského svátku stal svátek pohanský.
Žiji na vesničce v srdci Moravy a chci se s vámi podělit o velikonoce tak, jak probíhají u nás na vsi. Dá se říci, že se nic výrazně nezměnilo za celých 55 let (co pamatuji).
Na květnou neděli, která je týden před velikonoční nedělí, chodí děvčátka se "stromečkem". Je to na hůlce kytice papírových růží, chvojí a krušpánku, a zpívají písničku:
Velikonoc veliká, kdes tak dlouho byla,
u studýnky u putýnky jsem se umývala,
lístečkem, šátečkem jsem se utírala.
Svatý Jiří jede k nám,
po věnečku veze nám,
nám, nám, nám těm .... pannám.
(místo teček je vesnička, z které děvčata jsou)
Dostanou balíček se sladkostmi, s malými chodí rodiče, takže se i pobeseduje.
Pak na velikonoční pondělí chodí kluci. Malí s tatínkama a dědečkama po rodině a známých, také spojeno s besedou; školáci pak rychle ráno obejdou rodinu, a pak jdou po spolužačkách a kamarádkách. Jako holky jsme si záviděly počet koledníků. Dnes v babičkovském věku se těším na ty malé od bratrance a od neteří.
Nedovedu si představit, že bych na velikonoce někam ujela. Líbí se mi dodržování tradičních zvyků, líbí se mi velikonoční výzdoba.
Vejce barvím v cibuli stejně tak, jak je barvila moje stařenka a obdivuji jejich tajemnou krásu stejně tak, jako když jsem byla dítě. Upeču linecké a tvarohové vdolečky s povidlama a posýpkem stejně tak, jak pekla moje stařenka. Usmažíme králíka s bramborovým salátem stejně tak, jak ho smažila moje stařenka.... Věřím, že tak to bude dělat i moje vnučka.
Myslím si, že dodržování zvyků a soudržnost rodiny bychom si měli bedlivě chránit. Je to jedna z mála jistot v této nejisté době - je to taková kotva na rozbouřeném moři.
Přeji nám všem krásné jarní dny plné lásky, naděje a víry ve vše dobré. Hančí