Září 2011

K zamyšlení

9. září 2011 v 22:35 | Hančí
Mám o rok mladší sestru a jako malé jsme se dovedly pěkně pohádat, ba dokonce i porvát. Když to dospělo do fáze, že bylo třeba zásahu "rozhodčího" zvenčí - tedy jednoho z rodičů (máti většinou již byla vytočená nad míru) - vzala jsem ségru za ruku a se slovy "pojď Dano" jsme hrdě a téměř v láskyplném objetí odkráčely do pokojíku.
V mateřince jsem naflákala Heleně, při vyšetřování jsem uvedla jako důvod, že vytahovala na Danu jazyk.
Později jsem věděla, že kdyby se se mnou a manželem něco stalo, sestra by si vzala moje děti a vychovala je jak vlastní.
Naše sestřenice je jedináček a teta jí neustále zdůrazňovala výhody tohoto stavu. My jsme se praly o kočárek a teta pronesla: "Vidíš Evo, ty se nemusíš s nikým dělit". Myslím, že by se ráda dělila, a to nejen o radosti, ale také o starosti.
Mnohdy právě s přibývajícím věkem, kdy nás již opustí rodiče, sourozenec je nám nejbližší, představuje naše dětství, naše vzpomínky i oporu.
Kamarádka nemohla mít (ze zdravotních důvodů) více než jedno dítě. Říká: "Nejvíce mne mrzí, že až zemře druhý z nás, bude Sonička stát nad jeho hrobem sama". Myslím si, že v té jediné větě je obsažena celá hloubka sourozeneckého vztahu.
K dnešnímu zamyšlení, myslím, stačí takový krátký článeček, byť by se k tématu sourozenci dalo psát z mnoha úhlů pohledu.
Pokud máte sourozence, mějte se rádi, pokud máte více dětí, veďte je k sourozenecké lásce a úctě.
Pokud jste sami - nemusíte se dělit :-)
Pěkný večer Hančí