Březen 2011

Iluze náhody

5. března 2011 v 23:39 | Hančí |  pro všechny
Jednou ráno jsem se probudila ve sněhově bílých nadýchaných krajkových saténových peřinách a při pohledu do zrcadla jsem vrněla nadšením. Usmívala se na mne nalíčená a vkusně učesaná kráska.
V prostorné ložnici byla spousta čerstvě řezaných květin, rovněž tak v obýváku a jídelně. V lodičkách na vysokém podpadku a přesně padnoucím kostýmku jsem usedla v jídelně k prostřenému stolu a mou náladu pokazila zpráva od mého miláčka - odešel.
Celá rozrušená jsem vyběhla na ulici a čistě náhodou jsem narazila do krásného urostlého chlapa v perfektně padnoucím obleku. Omluvil se mi, nabídl mi pomoc, ale neměla jsem na něj náladu. Přesto naše krátké setkání nezůstalo zapomenuto - celý den jsem pak myslela na jeho hluboké a tajemné oči. Náhodou mn sestřenice pozvala na odpolední čaj do jejich zámecké zahrady, moc se mi nechtělo, mrzel mne odchod miláčka, ale ona mne tak přemlouvala, že jsem pozvání přijala.
Hned při přivítání mi představila dalšího hosta, jejího švagra, který vlastní několik ropných vrtů a zrovna ho náhodou opustila žena. oči se mi rozzářily - náhodou to byl ON, se kterým jsem se ráno "ťukla", to byl ON na jehož oči nemohu zapomenout!
Tak jsme na sebe zamilovaně koukali, upíjeli čaj ze zlatého serivsu... přeskočila jiskra a já věděla, že se nebudu probouzet sama a že se mohu těšit na víkend v Dubaji a příští v Paříži, pak někde pod šálkem kávy objevím diamantový zásnubní prsten,.... protože "život je jen náhoda"

Takové iluze v nás vytvářejí romantické filmy. Iluze o stylu života, který je pro většinu nedostupný, iluze o šťastných náhodách, které vše řeší za nás, bez našeho přičinšní.
Bojím se, že pro některé je tato iluze tak silná, že napřed ztratí svým přičiněním to co měli a až pak ztratí iluze o životě, soužití, vztazích a šťastných náhodách.

Ve skutečnosti jsem se probudila v krepovém povlečení (abych nemusela žehlit), na hlavě vrabčí hnízdo, oči zalepené, koukla na zarosltého dědulu, co chrápal vedle mne, otevřel oči a povídá "dobré ráno pusinko, Tobě to sluší" - a myslel to vážně - po nezbytné hygieně jsem uvařila oběma kafe, přečetli jsem si noviny, posnídali jogurt; on šel pracovat kolem domu, zvířátek a stříhat stromky a já jsem prala, vařila, uklízela,... večer si lehl u televize a pochrupával, já jsem si četla, - sem tam jsem mlaskla, popíjeli jsme červené a dívali se na film - tak to je ta naše běžná sobotní romantika po 32 letech. Myslím, že to byl pěkný den.
Hodně pěkných obyčejných společných chvil vám přeje Hančí

Sebeochrana

1. března 2011 v 18:57 | Hančí |  zdraví a hubnutí
Ztráta iluzí může být velmi bolestivá. Kdopak z nás rád trpí, kdopak z nás má rád bolest (asi někteří se teď usmívají, hlavně ti, co vrní při bolesti blahem - ale mám na mysli duševní utrpení!).
Jak dobře všichni víme, nejlepší je prevence.
Takže já to dělám tak, že iluze si vytvářím velmi opatrně - přiměřené, ba dokonce minimalistické. A to o lidech, situacích, vztazích, ... Pak, když utrpím ztráru iluzí, tak vlastně téměř nic neztratím. Ba dokonce jsem mile překvapena a téměř nikdy nejsem zklamaná. Jsem šťastná, jsem ve svých očích úspěšná :-). Říkám, že šťastný je člověk podle toho, jak velké má nároky na štěstí.
Je zajímavé, že okolím jsem vnímána jako optimista, který na každé situaci vidí pozitivum a vidí cestu ven i z velmi obtížných komplikovaných "průserů". Myslím si, že je to právě tím, že si nebuduji přehnané iluze, snažím se dívat realisticky a tím se mi daří držet určitou stabilní hladinu emocí, která mi pak umožňuje hledat cesty v době, kdy ostatní jsou ještě pod vlivem ztráty iluzí.
Možná někdo namítne, že se tím okrádám o silné emociální prožitky. Neokrádám, emoce si užívám jinak. Stačí si promítnout Spartakiádu, kde tisíce cvičenců naběhli na Strahov a brečím, brečím, ... stačí jít na hokejový turnaj žáčků a jak vidím ty desítlky šťastných kluků brečím, brečím, ... (nebo kulturní vystoupení ZŠ a MŠ), stačí jít na pohřeb kterémukoliv spoluobčanovi z naší vísky a brečím, brečím, ... stačí když hrají českou hymnu na počest vítěze na sportovním klání a brečím, brečím, ... kapesník si rovněž chystám na sledování televize - romantika, pohádky ,... Ale člověk se za slzy nemá stydět - ani chlap se slzám nemá bránit. Co si myslí v tom okamžiku druzí je mi docela fuk.
Přeji nám všem, aby nás ztráta iluzí nebolela, ale ba naopak, aby nás posilovala. Hančí