Sytý hladovému nevěří

30. ledna 2011 v 21:43 | Hančí
V mládí jsem rezolutně sebevrahy odsuzovala. Postupně, jak mi přibývaly životní zkušenosti, pochopila jsem, že jsou asi situace, se kterými si sám člověk neporadí. Pak jako krajní řešení a definitivní vyřešení svého problému má myšlenky na sebevraždu nebo dokonce se o ni pokusí. Mnohdy ani ty problémy nesjou jeho, ale někdo je šikovně vědomky či nevědomky na něj přenese.

Při čtení vašich příspěvků mne mrazilo a bolelo u srdce. Kolik dětí a mladých lidí pomyslí na sebevraždu! Je vidět, že máme špičkové IT technologie, chodíme ve značkovém oblečení, přejídáme se exotickým ovocem,..., ale nejsme vychovaní pro rodičovství. Postarat se o fyzickou stránku človíčka nás učí v hodinách rodičovské výchovy, chodíme na přípravu k porodu, těhotenství je dnes věda, z kojení se stal fenomén a běžná strava (na které jsme vyrůstali my) by snad ty cyparty zabila.... a přesto nebo právě proto jsou plné čekárny alergiků, astmatiků, dislektiků, ...
Kdo nás ale učí znát dětskou duši, proč se neučíme, že každé dítě potřebuje pevné zázemí, svůj domov, své jistoty - ani ne tak zahraniční dovolené, spousty drahých hraček, neustálé návštěvy, neustálou změnu místa. Potřebuje rodiče, kteří na něj mají čas, hrají s ním různé hry, povídají si, sportují, potřebuje vidět rodinné rituály, tradice, vědět kam patří, kdo byli jeho předci, kam se směruje celá rodina, znát hodnoty, které jsou v rodině uznávány (čestnost, pravdomluvnost, solidarita, empatie, pracovitost...)
Každý z nás by měl vědět, že má svůj domov - ne majetek, ale zázemí, své lidi, kteří mu dokáží podat pomocnou ruku vždy, když je třeba a tam, v rodině, hledat pomoc při řešení zdánlivě neřešitelné situace.

Nevím, co mne do budoucna čeká, ale zatím jsem měla štěstí. Moji rodiče za 11 dnů oslaví 55. výročí sňatku, stejně tak obojí prarodiče i manželovi rodiče žili spolu pěkně až do smrti, manželovi bratři i moje sestra (stejně jako já s manželem) také žijí přes 30 let v prvním manželství - rodina a vzájemná pomoc mezi našimi rodinami je považována za samosřejmost. Myslím, že žádné dítě z našich rodin nebylo týráno, šikanováno,... uvnitř rodiny. Proto tak z úžasem čtu vaše příspěvky, proto ten název zamyšlení.

Přemýšlím, jak optimisticky uzavřít zamyšlení nad tak vážným tématem a pod vlivem tak smutných příspěvků.

Dívejme se dobře kolem sebe, mluvme se svými blízkými, kamarády, spolupracovníky,... a hlavně jim naslouchejme. Když se nám podaří rozehnat jejich chmury, když se nám podaří pomoci někomu najít cestu z bludiště života - náš život tím bude obohacen.

Přeji nám všem pěkné dny Hančí
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Kerria Kerria | Web | 30. ledna 2011 v 22:17 | Reagovat

Hanči, tiše ti závidím. Podle toho, co píšeš máš zřejmě velkou a relativně spokojenou rodinu. Takouvou, jakou bych si přála mít i já. Snad se mi alespoň podaří takovou postupně vytvořit pro své děti a vnoučata.

2 edithhola edithhola | E-mail | Web | 30. ledna 2011 v 23:20 | Reagovat

Taky závidím. Budeš hezkou tečkou v mém žebříčku k TT.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama