Leden 2011

Sytý hladovému nevěří

30. ledna 2011 v 21:43 | Hančí
V mládí jsem rezolutně sebevrahy odsuzovala. Postupně, jak mi přibývaly životní zkušenosti, pochopila jsem, že jsou asi situace, se kterými si sám člověk neporadí. Pak jako krajní řešení a definitivní vyřešení svého problému má myšlenky na sebevraždu nebo dokonce se o ni pokusí. Mnohdy ani ty problémy nesjou jeho, ale někdo je šikovně vědomky či nevědomky na něj přenese.

Při čtení vašich příspěvků mne mrazilo a bolelo u srdce. Kolik dětí a mladých lidí pomyslí na sebevraždu! Je vidět, že máme špičkové IT technologie, chodíme ve značkovém oblečení, přejídáme se exotickým ovocem,..., ale nejsme vychovaní pro rodičovství. Postarat se o fyzickou stránku človíčka nás učí v hodinách rodičovské výchovy, chodíme na přípravu k porodu, těhotenství je dnes věda, z kojení se stal fenomén a běžná strava (na které jsme vyrůstali my) by snad ty cyparty zabila.... a přesto nebo právě proto jsou plné čekárny alergiků, astmatiků, dislektiků, ...
Kdo nás ale učí znát dětskou duši, proč se neučíme, že každé dítě potřebuje pevné zázemí, svůj domov, své jistoty - ani ne tak zahraniční dovolené, spousty drahých hraček, neustálé návštěvy, neustálou změnu místa. Potřebuje rodiče, kteří na něj mají čas, hrají s ním různé hry, povídají si, sportují, potřebuje vidět rodinné rituály, tradice, vědět kam patří, kdo byli jeho předci, kam se směruje celá rodina, znát hodnoty, které jsou v rodině uznávány (čestnost, pravdomluvnost, solidarita, empatie, pracovitost...)
Každý z nás by měl vědět, že má svůj domov - ne majetek, ale zázemí, své lidi, kteří mu dokáží podat pomocnou ruku vždy, když je třeba a tam, v rodině, hledat pomoc při řešení zdánlivě neřešitelné situace.

Nevím, co mne do budoucna čeká, ale zatím jsem měla štěstí. Moji rodiče za 11 dnů oslaví 55. výročí sňatku, stejně tak obojí prarodiče i manželovi rodiče žili spolu pěkně až do smrti, manželovi bratři i moje sestra (stejně jako já s manželem) také žijí přes 30 let v prvním manželství - rodina a vzájemná pomoc mezi našimi rodinami je považována za samosřejmost. Myslím, že žádné dítě z našich rodin nebylo týráno, šikanováno,... uvnitř rodiny. Proto tak z úžasem čtu vaše příspěvky, proto ten název zamyšlení.

Přemýšlím, jak optimisticky uzavřít zamyšlení nad tak vážným tématem a pod vlivem tak smutných příspěvků.

Dívejme se dobře kolem sebe, mluvme se svými blízkými, kamarády, spolupracovníky,... a hlavně jim naslouchejme. Když se nám podaří rozehnat jejich chmury, když se nám podaří pomoci někomu najít cestu z bludiště života - náš život tím bude obohacen.

Přeji nám všem pěkné dny Hančí

Duši pohladí, uchu lahodí,...

17. ledna 2011 v 22:52 | Hančí
Mou duši vždy pohladí, když slyším krásnou češtinu. Náš jazyk je pestrý, krásný, lahodný uchu a je jen na nás deseti milionech, jak s ním naložíme.
Mrzí mne, že se za něj stydíme, že spousta lidí neumí mluvit pěkně česky a ani se nesnaží svůj projev zlepšit. O psaní ani nehovořím - stačí si přečíst pár příspěvků na blogu ... smutné je, že mnohé jsou od vysokoškoláků, tedy těch, co mají maturitní zkoušku z českého jazyka. To také hovoří o úrovni dnešních středních škol. Kéž by mezi tyto alespoň nepatřili gymnazisté - bohužel patří.

Nevím, čím to je, že jsme tak málo hrdi na národní symboly, mezi něž český jazyk bezesporu patří. Učíme děti ve školce anglická slovíčka, místo toho aby se učily krásně mluvit česky a poslouchaly české pohádky. V prvních dvou ročnících základní školy by se měly seznamovat s českými dějinami a místo toho čas věnují opět učení se angličtiny. Věřím, že pár se jich chytí, ale 90% získá pocit, že se nikdy cizí jazyk nenaučí, protože již se ho tak dlouho učí a ještě nic neumí.

Ráda si zpívám písničku:
Krásná je krásná je naše česká tolik tolik hezká,
krásná je krásná je naše česká zem.
Tam kde jsi zrozen a kdes poznal svět,
kde otec tvůj tě učil rozumět ...

Přeji českému národu a také sobě, aby jsme na náš jazyk - český jazyk byli zase hrdi, učili jsme se ho s láskou a pokorou, používali ho v celé jeho rozmanitosti a kráse.

Dobrou noc a dobrý den Hančí