Prosinec 2010

Na poslední chvíli

26. prosince 2010 v 23:53 | Hančí |  pro všechny
Za pár minut nám končí tento týden a tím i téma týdne. Proč píši na poslední chvíli? Je to tím, že celou dobu přemýšlím co je to Bolest na duši?
Bolest znám tlakovou, píchavou, pálivou, ... asi spíše fyzickou. Když jsem přemýšlela, jestli v mém dosavadním životě (za 11 dnů 54 let) mne potkala Bolest na duši, tak zodpovědně můžu říct, že ne. Potkal mne smutek na duši, potkalo mne zklamání, potkalo mne rozčarování, potkala mne zrada, ... ale nic takového, co bych nazvala bolestí.
Příroda je strašně moudrá a stačí se jí neprotivět a naslouchat jí. A tak moudře se chová i naše tělo i naše duše, pokud jim to dovolíme. Duše má úžasnou schopnost regenerace, dovede zapomínat na to špatné, zveličovat to dobré a tím nás chrání od újmy na duši. Jen se sami nesmíme "pitvat" v tom co nám ublížilo, neustále si to připomínat a rozebírat to tak, až to bobtná, bobtná, bobtná,... až nás to převálcuje.
Víte, nejlépe si stejně poradíme každý sám, protože ten druhý neví jak nám ve skutečnosti je, on zná jen to, co my mu chceme říct a jak mu to chceme říct.
Když se uřízneme, ten druhý, co stojí těsně vedle nás, tu bolest stejně necítí. A tak je to i s těmi "Bolestmi na duši".

Blíží se konec roku 2010 a každý z nás se ohlédne za tím, co ho tento rok potkalo, co se mu podařilo, co mohlo dopadnout lépe a optimisticky vykročíme do roku 2011.
Přeji nám všem:
- abychom si navzájem rozdávali úsměvy
- abychom se k druhým chovali tak, jak si přejeme, aby se oni chovali k nám
- aby nám přiměřeně sloužilo zdravíčko a vážili jsme si ho
- aby se nám nezatemnila mysl touhou po penězích či hmotných věcech
- abychom si našli čas život skutečně ŽÍT.

S pohlazením vaše Hančí




Obyčejné přání

18. prosince 2010 v 22:05 | Hančí |  aktualitka
Přemýšlím zleva i zprava a vlastně netoužím po žádném hmotném dárku. Je to možná tím, že jsem již velká holka a to tak, že mám již děti dospělé a vnoučata někde na houbách - možná. A také se strašně nerada loučím se starými věcmi, takže netoužím ani po nových.

Samozřejmě, že si mooooc přeji ať nám všem slouží zdraví, ať žijeme v lásce a míru ... 

Víte, co mi udělá skutečnou radost? Jsou to pohlednice od příbuzných a známých, ručně psaná přání. Sama jich spoustu posílám a každý den se těším, zda nějaké nebude v poštovní schránce. Čtu si je několikrát, některá mám schovaná léta. Poznáte, zda jsou psaná upřímně, nebo jen aby byla splněna povinnost.
A pak si přeji, aby Vánoce probíhaly tak jako každý rok, těším se, jak na Štědrý den nastrojíme stromeček, vydáme se spolu se syny na hřbitov, rožneme stařence i dědovi, manželovým rodičům, neteři, kamarádům .... zavzpomínáme a zastavíme se u manželova bratra, kde jsme srdečně přivítáni, chvilku posedíme. Pak doma povečeříme, přijde starší syn s manželkou a potom společně jdeme k mým rodičům. Nedovedu si představit, že bych Štědrý den trávila třeba na horách, že bych nešla na hřbitov a k rodičům.

Ještě mám jedno přání, a to pořádně si odpočinout. Celý rok 2010 byl velmi náročný, zažili jsme spoustu událostí, které ne vždy byly příjemné, ba až někdy hodně bolestivé. Mám takový pocit, že nejen má rodina a moji známí prošli bolestivě rokem 2010, ale téměř každý s kým mám možnost promluvit.
"Co tě nezabije, to Tě posílí" - a tak si přeji, abychom posíleni vstoupili do roku 2011 a ten rok byl pro nás všechny příznivější.
S láskou vaše Hančí





Moja stařénka

10. prosince 2010 v 21:17 | Hančí |  pro všechny
Když se tak nad sebou zamyslím, musím říct, že se nechovám ani podle žádného vzoru, ani podle žádného vzorce. Chovám se, dle mého rozumu a dle mého mínění, čestně a nikdy jsem nikomu vědomě neublížila. Ba mnoha lidem jsem pomohla, ani to neví a já za to vděk nečekám. Uznávám, že pro mnoho lidí jsou některé mé kroky nepochopitelné, protože neuznávám za nutné je vysvětlovat (já vím proč to tak dělám) a vím, že stejně riziko špatného rozhodnutí nesu jen já sama.
Zdá se vám, že to smrdí samochválou? Nenechte se zmást. Je to spíše postesknutí.
Myslím si, že mám dar či schopnost domýšlet věci v souvislostech a trošku i předvídat. Mamka vždycky říkala, že jdu hlavou proti zdi, a že když mám plán, tak kdyby ona ležela na zemi mrtvá, tak ji překročím a jdu za svým  cílem. Vystudovala jsem VŠ v oboru, který mi rodiče vrozmlouvali, vdala jsem se proti jejich vůli,...., ale co jsem chtěla, toho jsem dosáhla. Myslím si, že jsem velmi empatická, ale dovedu říct i velmi nepříjemnou pravdu přímo do očí.

Mohu mít vůbec nějaký vzor? Ano a možná se budete divit. Mým velkým vzorem jsou dvě úplně prosté ženy. Má stařénka, která se narodila v roce 1911 v chudé rodině, vdala se za sedláka, měla tři děti, po kolektivizaci pracovala za almužnu v družstvě. Druhá žena byla maminka mého manžela narozená 1920, měla tři syny. Obě tyto ženy měly pouze základní vzdělání, ale tolika moudrosti, lásky, upřímnosti a pokory, že na ně kolikrát vzpomenu a často mne navštěvují i ve snech. Nikdy jsem u nich neslyšela "já", to vždy bylo až na místě posledním. Obdivovala jsem na nich vztah a postoj ke snachám (manželkám synů) - vždy stály na straně snach, na každé situaci dovedly najít to, co stmelovalo rodinu. Obdivovala jsem, jaké byly hospodyně, jak dovedly z mála vykouzlit sváteční oběd, jak dovedly udržovat rodinné zvyky a teplo rodinného krbu. Věděly si v každé situaci rady, rozdávaly úsměvy a optimismus. Ráda na ně vzpomínám a často si říkám, jak by to asi udělaly ony ....

Pro odlehčení - čeština je neskutečně krásná a bohatá - buďme na ni hrdi!- a tak také můj vzor je dvě hladce a dvě obratce - dovedu to, nemusím nad tím moc přemýšlet, dobře to pruží,...

Hezkou noc, úsměv, pohodu všem Hančí

Knihy, které nemám ráda

3. prosince 2010 v 21:16 | Hančí |  pro všechny
Nad otázkou "Která je má oblíbená kniha?" přemýšlím celou dobu od vypsání tématu. Těžko říct, mnoho knih mám ráda a dám-li přednost jedné hned najdu důvod proč dát přednost druhé....

Ale přesně vím, které knihy nemusím. Jsou to životopisy našich i zahraničních "celebrit". Práskají tam na sebe intimnosti, závislosti, mnohdy nechutnosti, představují nám celou řadu partnerů, chlubí se nevěrami, ... prostě cítím tam pachuť bulváru.
Nebo to snad má být příklad, který je hoden následování?
A pak se zamyslím, kdo vlastně jsou ty celebrity - jsou to mistři svého řemesla? Nebo je to jen proto, že provozování jejich profese či živnosti se děje na veřejnosti a s publikem?
Já vím, že špičkový soustružník či empatická zdravotní sestřička, trpělivá učitelka pubertální mládeže či řidič kamionu velkého jak vlak ... a všichni bez skandálů, věrní, vtipní i bez sklenky alkoholu, to nejsou vhodné příběhy na knihu.

Co tak napsat společně knihu "Obyčejné příběhy obyčejných lidí", každý napíšeme jednu kapitolu = pravdivý příběh někoho z našeho okolí, příběh, který nás povzbudí, dodá mnohému chuť do života, protože to bude příběh jednoho z nás. Bude to příběh hodný následování.
Za čas, až bude zase téma "Má oblíbená kniha" věřím, že většina z nás napíše: "Obyčejné příběhy obyčejných lidí"!

Přeji vám krásný večer a pohodový adventní víkend Hančí