Listopad 2010

Bylo? Nebylo?

26. listopadu 2010 v 22:12 | Hančí |  pro všechny
Do naší vesnice se přistěhovala rodina o které jsem vůbec nic nevěděla, jen to, že mají stejně starého syna jako my. Ani jsem nevěděla jak vypadají. Jednoho odpoledne u nás klučina zazvonil a já matka vyzvědačka jsem mu začala klást otázky. Najednou jsem si připadala jak blázen, s každou otázkou jsem byla nejistější a zmatenější. Již dopředu jsem věděla jaká bude odpověď! Tuhl mi úsměv na rtech, rozšiřovaly se mi zorničky, zpomalovala řeč a krátil dech. Říkám: "Já už jsem se Tě jednou na to všechno ptala, že?"  "Ne, neptala, my jsme spolu nikdy nemluvili."

Takových situací jsem již zažila více. Ptám se bylo - nebylo? Nevím. Myslím si, že se mi to asi někdy zdá, zaráží mne, že mám tuto situaci prožitou nejen zvukem, ale včetně aktérů a jejich kostýmů.
Mám sny barevné, živé, někdy ráno nevím, zda se to stalo či se mi to jen zdálo.
Jednou jsem měla sen, že zemřel ve středu odpolene mamčin bratr. Za nějaký čas opravdu zemřel ve středu odpoledne - bylo mu 49 let.

A tak se mně stává, že se setkám náhodně s člověkem, se kterým se vidím poprvé a přitom mám pocit, že se známe roky. Co mi povídá už vím, už jsem to jednou od něho slyšela.
Kolikrát znejistím, že dělám stejnou věc, kterou jsem již dělala.

Na dobrou noc ještě jeden můj zážitek:
Než dám vařit vejce navrdo, tak je nechám ležet v kastrolku ve vodě (aby se vyrovnala teplota a nepraskala), pak je dám vařit, nastavím si minutku, po uvaření vyleji vodu a zaleji je studenou...
No a tak jednou mám ta vejce namočená, postavím je na plotnu, začnou vařit, natáhnu ruku na nastavení minutky ... a ten moment si uvědomím, že dnes jsem již tuto situaci zažila ... déja vu ?... kdepak!... skleróza!... znovu jsem vařila ta uvařená.

Mějte pohodový víkend Hančí

Moje první vločka

19. listopadu 2010 v 23:20 | Hančí |  pro všechny
Vzpomínám si na svou první vločku, která mne okouzlila, fascinovala a naplňovala neskutečnou vnitřní krásou a hrdostí. Asi si říkáte, že se mi to v hlavě pomotalo. Ale ne, mám to v hlavě srtovnané. Byl to tak silný zážitek, že i po padesáti letech si přesně vybavuji výše popsané pocity.

Stačila čtvrtka bílého papíru, nůžky (s kulatou špicí) a podle pokynů maminky složit papír, párkrát střihnout a po rozložení - stal se zázrak - rozprostřela se moje první papírová vločka. Za pár haléřů jsme pak se sestrou vyrobily spoustu vloček malých i větších, nalepily je do oken, dávaly jako dečky pod různé vázičky.

Stejný zázrak zrození první vločky jsem prožívala i se svými syny. Vím, že měli podobné pocity jako já.
Tuším, že jde hlavně o to společné dílo, o čas sdílející spolu, o povídání, které doprovází společné tvoření.
Za týden začne advent, čas pro rozjímání, uklidnění duše i těla. Věnujme ho svým blízkým, dětem, vnoučatům, babičkám, dědečkům. Stříhejme s nimi vločky, lepme vánoční řetězy, tvořme různé ozdoby a hlavně si povídejme, vzpomínejme, zasmějme se. Aby děti mohly vzpomínat, jak jim bylo fajn.

Vystřihněte si každý svou vločku! Jen tak pro radost.
Krásnou noc přeje Hančí

Jméno po příteli

13. listopadu 2010 v 23:47 | Hančí |  aktualitka
Téma přátelé mne natolik zaujalo, že vyjímečně píši druhý příspěvek.
Fenoménem dnešní doby jsou jakési pseudorodiny, kdy přítel žije s přítelkyní a mimo podivného rodinného žití včetně často odděleného hospodaření mají také spolu děti. Pak tyto děti nesou jméno přítele tedy otce a matka se jmenuje jinak - proč ne, proč by mělo mít dítě jasno?
Pak se přítel vymění a další dítě se jmenuje zase po jiném příteli,...
Nechápu, proč se ty děti nejmenují po mámě? Proč si dívky, ženy tak málo váží samy sebe, že nechtějí, aby se jejich děti jmenovaly stejně jako ony?
Manželství je přece něco jiného - po morální, společenské i právní stránce - než přátelství.

Možná jsem staromódní, ale jsem zastánce tradičních vztahů. Přátelé jsou přátelé, ale manželé jsou základ rodiny.
Myslím, že po 31 letech manželství to mohu posoudit. Manželovi rodiče spolu prožili 54 let, a to do manželství vstupovali po 3měsíční známosti. Maminka byla ročník 20 a tím unikla totálnímu nasazení v 2. světové válce. Moji rodiče jsou spolu také již 54 let a to jak se tatínek stará o maminku je záviděníhodné. Všechna tři manželství prošla mnohými zkouškami a možná kdyby jsme byli jen přátelé, dávno by tyto svazky neexistovaly. Myslím, že žádný z nás toho nelituje a jsme šťastni, že se máme.
Krásnou noc Hančí

Přátelé a hvězdy

12. listopadu 2010 v 19:44 | Hančí |  pro všechny
Přátelé jsou jak hvězdy, nevidíš je, ale víš, že existují.

Přátelství je někdy víc než láska.

Dva citáty, s kterými asi většina z nás souhlasí. Ale podívejme se kolem sebe, sundejme růžové brýle a trochu s nadhledem se zamysleme nad našimi přáteli.
  1. Daří se nám lépe než jim, máme lepší dům, více peněz - určitě nám to přejí?
  2. Naše děti se učí lépe než jejich - jsou naplněni pýchou jako my?
  3. Máme pěknou postavu, bohatou hřívu, krásné oči - dívají se na nás se zalíbením?
  4. K dostání je pouze jeden kus toho, po čem toužíme - rádi nám ho přenechají?
  5. Je nám celou noc mizerně - bdí s námi?
  6. Svěříme jim své trápení - udrží tajemství?
  7. Je nám cítit z úst - řeknou nám to?
A takových otázek si můžeme položit celou řadu - je-li většina odpovědí NE, pak tito "přátelé" jsou asi jen kamarádi. Nebo možná ani to ne. Věřím, že je s nimi zábava, zasmějeme se, pokecáme , máme společné zájmy a koníčky - ale to pro přátelství nestačí.
Rozhlédněme se kolem sebe a zamysleme se nad tím, kdo s námi sdílí radost, kdo je šťastný s námi, kdo nás podrží při neštěstí, komu na nás záleží, komu se líbíme i s natáčkami na hlavě,...? Je to náš manžel, pertner či manželka, partnerka - to jsou opravdoví přátelé.
Ale pozor, pokud to nefunguje i opačným směrem, pak si přátelství nezasloužíme.

Je krásné, když se láska nevytratí a i po letech je doprovázena přátelstvím.

Takový vztah přeji nám všem Hančí