Březen 2010

Touha

28. března 2010 v 23:42 | Hančí
Bylo mi tak kolem patnácti a když mi říkali, že školní léta jsou nejkrásnějším obdobím života - nevěřila jsem jim. Máma s tátou byli přece tak staří - bylo jim 35 a 40 let. No a babičky a dědové nemožní zastaralí šedesátníci!
Studovala jsem, chodila cvičit a do volejbalu, vedla pionýry, hodně jsem četla, chodili jsme do kina, na diskotéky, ... na všechno jsem měla čas a vlastně nikdy mi nechyběly ani peníze.
Až později jsem si začala uvědomovat, že to byla skutečně ta nejkrásnější beztarostná léta a někdy strašně toužím mít znovu těch sladkých osumnáct.
Dnes již vím, že některé zkušenosti jsou nepřenositelné a každý si to své musíme prožít.
Tak vy, co ještě chiodíte do školy - užívejte si to!

Pojídání červů

20. března 2010 v 21:48 | Hančí |  aktualitka
Je mi smutno, když se dívám co ty cácorky jsou ochotny udělat pro pochybnou slávu.
To, že chodí v plavkách a nechají se okoukávat jako chovné kousky je jenom mailčkost proti tomu, co podstoupili nyní. To má být projev osobnosti? Nebo snad intelektu? Nebo že by odvahy? Já bych spíše řekla, že je to projev "maličkosti" až "ubohosti".
Jaký je pak krok k tomu zkusit pod tlakem (ikdyž se jeví pozitivní, motivující) drogy, podlehnout anorexii, alkoholu či jiné závislosti? A to se jedná o dívky, které mají vstoupit do velkého světa modelingu, o kterém se šušká kdo ví co.
Je to cesta za štěstím? Jsou na to dost dospělé? Umí na něco říct NE?

Abych byla spravedlivá, tento problém vidím u lidí všech věkových kategorií. A celkem na významných firemních postech. Pro peníze, "slávu", postavení,... ztrácí svoji hrdost, ztrácí sami sebe.
Naučme se slušně odmítnout, co nechceme udělat my sami! Naučme se říkat NE! Nestyďme se za to, co se nám líbí, co nám dělá radost!



Ten umí to a ten zas tohle...

19. března 2010 v 22:47 | Hančí |  pro všechny
Každý z nás má nějaký dar o kterém třeba se ani za celý svůj život nedoví.
Každý z nás si zaslouží úctu druhých i sebe samého.
Někdo z nás je úspěšnější než ostatní.
Někdo z nás tomu úspěšnějšímu závidí, někteří ho obdivují, někteří z něj dělají nadčlověka.
V mých očích je pan Karel Gott také jeden z nás, je to obyčejný člověk se starostmi i radostmi, tak jako většina z nás.
Má talent, má úžasnou píli - my říkáme je to dříč.
Určitě na své životní cestě potkal mnoho překážek, stejně jako každý z nás. On je ovšem dovede přeskočit.
Věřím, že mnohokrát se chtěl na vše vykašlat, tak jako většina z nás, on ovšem našel vždy tu vnitřní motivaci vzchopit se a jít dál, jít výš.
Určitě měl několikrát srdce i duši raněné, tak jako každý z nás, on ovšem nefňukal a rány si lízal sám (bez médií).
Myslím, že si z jeho přístupu k životu můžeme vzít příklad.
Na druhou stranu, když se rozhlédnu kolem sebe:
Ten umí to a ten zas tohle... je kolem nás spousta šikovných lidí, kteří překonali sami sebe, navzdory nepřízni osudu... Ale to je na samostatné zamyšlení.
Člověk je šťastný podle toho, jak velké nároky má na štěstí. Buďte šťastni! Hančí


Peníze? - Zamyšlení.

8. března 2010 v 22:25 | Hančí
Spolu s klasikem si notujeme: "O peníze jde vždy až na prvním místě!". Tisíckrát jsem si tuto větu řekla a vždy jsem věřila, že je pravdivá, až....
Zamyšlení první:
Ćervenec 1997, povodeň, celá vesnice evakuována, manžel hlídal dům, já s dětmi ve městě, kde jsou rodiče jsme nevěděli několik dni, spojení nefungovalo, nebyly zkušenosti s řešením tak rozsáhlé katastrofy, spousta uhynulých zvířat, cihly "vepřáky" kvasily,... říkalo se, že celá vesnice bude srovnaná se zemí. A tu jsem si najednou uvědomila, že vlastně téměř nic nepotřebuji, že jsme měli to štěstí a naše rodina zůstala živá a zdravá a vše co jsme nashromáždili jsou jen věci, tretky, harmárky,... o život šlo na prvním místě.
Zamyšlení druhé:
Maminka upadla (72), zlomila si krček, po úspěšné operaci vše O.K. až na to, že se "ztratila". Nevěděla kdo je, ani kdo jsme my, nevěděla kde je, ani proč tam je, chtěli jsme připlatit léky, péči, prostě cokoli, ale nabylo co. Peníze nepomohly!!
Mnohem větší cenu má naše láska a čas. Začali jsme dětstvím, aby si maminka uvědomila, kde se na tom světě vzala, přešli na sourozence, studium a postupně se dostali až k pravnukům. Podařilo se nám ji vrátit. Tělo se také stabilizovalo, nohy jsou "zdravé", srdíčko a dech přiměřené věku, ale hlava nedovede poručit nohám - neuplatíš, nezaplatíš - opět nejde o peníze, ale o trpělivost, lásku a čas. Denně cvičíme, aby nezatuhly klouby, učíme se myslí ovládat prsty, ruce, nohy. Jsem optimista a věřím, že to rozchodíme.
Zamyšlení třetí:
Bez peněz se nedá žít, ale nesmí se nám život stát pouze honbou za penězi. Čím více jich máme, tím více jich také utratíme a to většinou za věci zbytné.
Když se podíváš kolem sebe, kolik lidí se na Tebe usměje? - a úsměv nic nestojí. Tak všem, kteří mé zamyšlení přečetli až sem posílám upřímný úsměv a nečekám žádné peníze, jen mám přání, aby každý z vás tento úsměv ráno rozdával, jen tak, pro radost sobě i druhým. Krásný den. Hančí


Třídím - třídíš - třídíme

6. března 2010 v 23:51 | Hančí
Mám krabičku pro slepičku a do ní házím každý drobet, mám mističku pro kočičku a tam dávám malé kousky masíčka, mám sáčky na kostičky pro našeho pejska, pak mám taky místo na papír, na noviny, na letáky, pytel na plastové lahve, nádobu na sklo a další na plechovky. Třídím - třídíš - třídíme.
Ušetřila jsem na zařízení kuchyně, protože odpadové hospodářství zabralo 65% prostoru.
Sporák, pračku, ohřev vody,... mám na elektriku, protože všichni sousedé již mají elektrárnu na střeše (vedle komína, ze kterého valí černý ekologický kouř) a tudíž dodávají ekologickou energii. Sice 50% mého příjmu padne na elektriku (noční, denní, doprava, ekologická, plat šéfů ČEZu, plat šéfů distributorských firem, ....), ale ten pocit - šetřím životní prostředí!
Rozhodla jsem se vysázet zeleň na místě staré šopky. Vlastníma rukama (výfukové plyny jen ekologické) jsme šopku zbourali a různé druhy vybouraného materiálu roztřídili a jeli jsme na skládku. Odpad byl přijat, podle množství jsme zaplatili dle druhu odpadu a pak nám řekli vysypte to všechno na tuto hromadu - zírala jsem - třídíme?